František Nepil: Ruce

Ruce jsou alespoň něco, když člověk nemá křídla. Ale jsou zase o hodně víc než pouhé nohy. Křídla jsou báječná. Křídla dovedou překlenout dálky. Ale ruce – ruce dovedou překlenout blízkost. Chňap, a je z toho objetí.

V objetí je člověku bezpečně. Skoro tak, jako když vyleze na strom. Ze stromu má ovšem rozhled. V objetí vidí jen jediné oči a jediná ústa. Objímá-li Vás však velký člověk, vidíte jen jeho ohryzek, a v objetí velmi vysokého člověka nevidíte nic.

I když jsou orgánem lidské řeči ústa, ruce jsou výmluvnější. Prosí vás, když do něčeho nemáte dvakrát chuť, sprásknou se, když jsou překvapeny, pohrozí vám za to, za co by jiný dostal pár měsíců nepodmíněně, odstrkují vás, abyste to neměli tak snadné, hlasují pro nebo proti, když to nebude mít vážné následky, a spínají se, když slyší něco, z čeho jsou jelen.

Rukou je zapotřebí čím dále tím víc.

Jedny ruce stačí k pochování. Ale už dvoje potřebujeme k vynesení kočárku z autobusu. Troje ruce jsou pak zapotřebí k nesení na andělíčka. Čtvery ruce musí být, když se tancuje „Páni, dámy, beseda začíná!“ A patero tisíc rukou je třeba k tomu, aby se bylo na co dívat na strahovském stadiónu.

No a vidíte: když je nejhůř, stačí jedna jediná ruka. Na teplé, měkké, hojivé pohlazení.

Ukázky prací žáků najdete ve fotogalerii: